Novinky
3. února 2012 v 15:54
|
Křivule
Už dlouho tu ode mě nepřibyl žádný článek, je to proto že jsem v psychiatrické léčebně. Léčila jsem se prvně na psychiatrii v Brně, po dvou týdnech jsem ale přešla do Kroměříže na psychoterapeutické oddělení 18B.
Zážitků je mnoho, nevím zda je jich víc špatných či dobrých, ale poslední dobou se to lepší. To oddělení 18B je opravdu úžasné, léčí se tam pomocí skupinové terapie. Možná se o tom rozepíšu více během víkendu (přijela jsem totiž po dlouhé době domů na víkend).
Jinak... daří se mi už trochu lépe, je mi celkově líp. Jsem akorát dost unavená, tak si půjdu odpočinout.
Hezký den
Evka
Biologická romance - první část :-)
30. prosince 2011 v 20:14
|
Živočichové aspol.
Slunce již dávno zašlo za obzor, když jsem ji konečně potkal. Trmácel jsem se ulicemi už celou věčnost (1). Nespal jsem, nejedl, nežil (2). Jen jsem se ploužil a čekal. Čekal na ni, na mou jedinou (3).
Oslnila mě svou krásou jako ranní slunce vycházející nad krajinou, jenž rozpouští jinovatku a všechy chmury noci.
Byla má první i poslední. Dal jsem jí své srdce, duši a všechnu lásku, všechen svůj cit.
Oslovil jsem ji, navázal kontakt (4). Pozval jsem ji na drink. Byla polichocena. Pořád opakovala, že s typy jako jsem já se nikdy nestýká, naznačovala, že jsem pod její úroveň, ale neodešla, jakoby ji ke mně něco přitahovalo, jako bychom si byli předurčeni (5).
Biologické vysvětlení
1- vir se vznáší vzduchem
2- neprojevuje známky života- viry totiž nerostou, neřijímají potravu, nevylučují ji, sami se nemůžou rozmnožovat, nereagují na podněty, aktivně se nehýbou
3- jen čeká na organizmus (buňku), který by mohl napadnout a rozmnožit se v něm
4- vazba viru na povrchu buňky
5- Viry i bakterie mají na svém povrchu specifickou molekulární strukturu, dle které vir přesně pozná buňky, které chce napadnout. Proto se nemůže stát, že by vir rýmy napadl třeba oko :-)
Eva Vraníková
Když tělo neposlouchá
26. prosince 2011 v 18:36
|
Deník
Když tělo neposlouchá
Ve svém těle máme jistotu. Každý den šlape jako hodinky a ani si nedokážeme představit, že by tomu mohlo být jinak. Dýchá, slyší, vidí, pohybuje se, mluví, dělá spoustu úkonů. Pracuje tak neomylně, že nás velmi překvapí, když najednou přestane fungovat.
Pískalo a hučelo mi v uších tolik, že jsem měla hlavu jako jeden velký střep. Všechno bylo rozmazané, skoro jsem neviděla. A celé tělo nesnesitelně bolelo, vůbec neposlouchalo a já čekala až spadne. Po chvíli mi došlo, že sedím na kamnech, v tom zmatku, hluku a bolesti jsem nemohla pochopit, jak jsem se tam octla. Prosila jsem, at už to přestane, bylo mi tak zle. Ale neustávalo to. Všechno se jakoby zastavilo a já měla pocit, že zemřu. Já vím, zní to směšně, ale tak velkou bolest celého těla, slabost a neschopnost jsem ještě nezažila.
Byly tři hodiny ráno. Ležela jsem v jídelně na podlaze a hluk pomalu ustával. Tělo už tolik nebolelo a začínala jsem vidět. Myšlenky se pomalu dostavovaly, pomalu mi docházelo, co se stalo. Ještě dlouho jsem ležela na podlaze, balá jsem se zvednout. Když jsem se asi po čtvrt hodině odvážila, při cupitání na pohovku jsem zjistila, že se mi třepou nohy a jsou velmi slabé.
Zvláštní zážitek, zvláštního ráno
E
Nechápu, co se děje
23. prosince 2011 v 10:07
|
Deník
Dnešní ráno bylo snad nejpodivnější, jaké jsem zažila. Probudila jsem se ve své posteli, ale vůbec nevěděla, jak jsem se tam dostala. Včera jsem totiž až do noci hlídala brášky. V sedm večer jsem je uspala a od té doby jsem byla v obyváku a chodila jsem za nimi, když plakali. Vše bylo vpořádku. Ale poslední vzpomínka je z půl jedenácté - šla jsem jim dát dudlík, pak se vrátila do obyváku a lehla si. Od té doby nevím vůbec nic ! :-o
Naši, když přišli domů asi v jednu hodinu, mě prý našli v ložnici, kde jsem si asi lehla, když jsem šla utěšit kluky. Ale vůbec si to nepamatuju. Nepamatuju si, že jsem šla z obyváku do ložnice, že pak přišli naši, že jsem pak vstala a šla do druhého patra do mého pokoje, vůbec taky nevím, že jsem si přinesla peřiny, zavřela Edu na noc do klece, natočila si z nepochopitelného důvodu budík na šest hodin (i když jsem nemusel druhý den do školy) a šla spát.
Tohle všechno jsem musela udělat, protože si naposled pamatuju, že jsem byla v obyváku, musela jsem taky před spaním zavřít Edu, protože předtím byl puštěný v pokoji, taky peřiny nebyly na postely a budík předtím nebyl natočen, to vím uplně jistě!
Ráno jsem se s hrůzou probudila, protože jsem vůbec nevěděla, co se stalo. Dlouho jsem přemýšlela, co se ten večer stalo, jak jsem se dostala do pokoje a nad všemi těmi věcmi. Ale hlavně sjem se hrozně bála, co je s klukama, zda jsem je tam nenechala, nebo já nevím :-(.
Naštěstí jsem všera byť si to nepamatuju udělala vše tak jako vždy, prostě jsem u kluků zůstala, utěšovala je, dávala jim cumly a počkala na naše, než příjdou. Ale jakto že si to vůbec nepamatuju?! Tohle se mi nikdy nestalo. Udělala sjem tolik věcí a vůbec si to nepamatuju! A nic jsem nepila, ani nehulila :-D ani nic podobného, opravdu.
To bylo strašné ráno. Vůbec nechápu, co se děje.
E
Rozdávání cukroví :-)
22. prosince 2011 v 22:08
|
Deník
Stala se mi taková příhoda, je tomu ale už dýl :-)
Bylo to před pár lety, byla šílená kosa, všude kupy sněhu, tma jak v pytli a já čekala na bus. Tak jsem si šla sednout do autobusové čekárny. Měla jsem v tašce krabičku marokánek, které jsem upekla a chtěla někomu ten den darovat, ale protože jsem se hrozně bála, nakonec jsem to neudělala a tak mi zůstala uložená v tašce až do toho večera. Jak jsem tak seděla v té čekárně, poslouchala jsem hlas nějaké holky s chlapem. Ta dívka mluvila o tom, jak se před pár dny ocitla na ulici a že nemá peníze ani na jídlo, ani na pití. Že už pár dnů nejedla a nutně by potřebovala boty do zimy.
Bylo mi to tehdy hrozně líto a chtěla jsem jí alespon dát ty marokánky. Jenže já se tak hrozně bála za ní jen tak přijít a podat jí je. Hrozně dlouho jsem váhala, odhodlávala se, ale nakonec jsem se odvážila a rozpačitě jí vysvětlila, proč jí podávám tu krabičku. Nechápala a myslím, že jsem ji spíš vyděsila než potěšila. Každopádně marokánky přijala. Ale odhodlávala jsem se tak dlouho, že mi ujel autobus :-D.
Teď, když jel Liánek do Prahy, nabalila jsem mu cukroví i pro bezdomovce.
Vřele rozdávání cukroví doporučuji, má to hlavně následující dvě výhody:
1. Uděláte někomu radost
2. Neztloustnete tolik, když alespon část cukroví rozdáte :-D
E
Psychouš č. 2 :-)
22. prosince 2011 v 19:38
|
Deník
Včera jsem poprvé navštívila psychouše 2 :-). Hrozně jsem se bála. Já jsem navíc ještě k tomu zmatkař, takže jen najít správnou čekárnu byl problém :-D, když už jsem si sedla na správné místo, znervoznovalo mě, že tam seděli další čtyři lidé. Já byla obědnána dopředu, tak proč tam sedí tolik lidí, safra... lámala jsem si tím hlavu. Navíc bylo na dveřích napsáno - Vstupte, prosím. Tak jsem nevěděla, co dělat a byla strašně nervozní, ale naštěstí psychouš2 brzy vylezl z díry :-).
No, trvalo to nějakou chvíli. Popisovala jsem, co se děje a on se pak vyptával. Chtěl ukázat i jizvy, tak jsem s velkými rozpaky vyhrnula rukáv. Najednou zvážněl a zesmutněl. Docela mě překvapilo, jak zareagoval.
Předepsal mi jeden lék, který účinkuje asi až za měsíc a tak mi na mé přání dal ještě něco, co funguje hned. Ten rychlý budu ale brát jen asi měsíc, nemůže se brát dlouho.
Taky beru zatím jen dětskou dávku a postupně ji můžu zvyšovat. Říkal, že tak si na to lépe zvyknu a taky by mě to mohlo rozházet, když jsem tak citlivá.
Mám pocit, že už to zabírá, necítím takovou bolest, je to docela úleva. Jsem taková trošku mimo. Nějak moc necítím ani radost nebo tak něco. Jsem zvědavá, jak se to ještě bude projevovat.
Jo a ještě to má jeden účinek- chce se mi spát, ale když jdu spát, nemůžu usnout :-D. Napadlo mě, zda jeden prášek nezpůsobuje únavu a druhý nezhoršuje usínání a když se to skříží, vznikne toto :-D je to docela vtipné
Jinak ten lékař je fajn, takový pohodář :-)
E
A budu mít psychouše dva :-)
19. prosince 2011 v 21:03
|
Deník
Smutno, těžko, depresivno... Kdy to skončí? Já nevím, co dělám špatně, ale sama na to asi nestačím. Tak jdu ve středu ráno k psychoušovi dvě, jak sjem ho nazvala ;-), to je psychiatr. Jdu tam poprvé, hrozně se bojím a určitě se budu celá třást a budu celá červená. Když totiž mluvím s lidma a jsem nervozní, vyskáčí mi na krku takové červené skvrny. Ale už bych tam fakt měla jít. Hlavně kvůli těm sebevražedným myšlenkám. Poslední dobou je nějak nemám pod uzdou. Ještě nikdy nebyly tak silné.
Tak mi prosím ve středu v 8:30 držte palce :-). Snad bude pan psychouš 2 hodný a snad mi pomůže.
On mě chtěl můj psychouš objednat k jinému psychiatrovi, ale protože ten tam má moc plno, tak usoudil, že bude lepší, když půjdu k Boháči, ten mě totiž vezme brzy.
A ted budu mít psychouše dva. Když to takhle půjdu dál, nevím, nevím, kam je budu pořád dávat ;-).
Eva
Noví kamarádi žijící pod mým stolem a ve vaně
17. prosince 2011 v 7:52
|
Deník
Ferda a Pepa, to jsou moji noví kamarádi. Jeden žije u nás v koupelně a druhý pod mým stolem.
Bože, já se tak děsně bojím pavoukůů! Jenže, oni za to prostě nemůžou, že jsou takové potvory hnusné :-D, tak se s nimi musím trochu zžít, jelikož miluju přírodu a oni k ní patří, bohužel :-D. Ne, já mám pavouky ráda a fascinují mě, ale co sakra dělají v našem domě? :-D
,, Dobré ráno Pepo, jaká byla noc?"
,, Dobrou, hezké sny, Ferdo!"
No a tak mi krásně hrabe. Když jsem včera řekla sestře, když přijela na víkend, že je ve vaně Pepa, koukala na mě se zdviženým obočím, ale já jsem se docela pobavila :-D. Dnes se mi svěřila, že si večer nemohla vzpomenout,jak se menuje :-D.
No, tak asi tak
E.
12.12.2011
12. prosince 2011 v 22:04
|
Deník
Nějak to poslední dobou nezvládám. Nechodím do školy kvůli strachu, cítím pořád smutek, zoufalost, úzkost, řežu se mnohem častěji, pořád mě pronásledují sebevražedné myšlenky, jsem nějak bez citu atd. Nakonec jsem si řekla, že bych mohla vyzkoušet antidepresiva, protože to takto asi dál nejde. Nesnáším prášky, ale mám pocit, že mi ted nic jiného nezbývá. Tak se v pátek zeptám psycha, co si o tom myslí a uvidím. Každopádně to takto už dál nejde.
Nějak toho bylo ted moc. Doufám, že by mi ty prášky pomohly trochu to zvládat a nebýt pořezaná až za ušima (doslova :-D :-/). Pak se člověk přistihne v koupelně, pořezaný na krku a rukách, s obličejem, krkem, rukama a výstřihem pomalovaným krví, jak se dívá na krvavými nápisy počmárané zrcadlo... Pak jsem si najednou uvědomila, co to sakra dělám a říkala si, jestli jsem ještě vůbec normální :-P :-/
Je třeba se zabavit .... no, ted se spíš ,,bavím" matikou
10. prosince 2011 v 17:12
|
Deník
Je třeba se trochu rozptýlit. Zbožňuju tato videa
Jinak možná to tu blbne, třeba se zobrazují pořád stejné videa a tak. Je to Show Jana Krause s Vladivojnou la Chiou, Tomášem Klusem, Martinem Pyco Rauschem a pak písnička Girl od Serje Tankiana
Tak... to by snad stačilo, třeba se vám budou líbit
E
