Když tělo neposlouchá
Ve svém těle máme jistotu. Každý den šlape jako hodinky a ani si nedokážeme představit, že by tomu mohlo být jinak. Dýchá, slyší, vidí, pohybuje se, mluví, dělá spoustu úkonů. Pracuje tak neomylně, že nás velmi překvapí, když najednou přestane fungovat.
Pískalo a hučelo mi v uších tolik, že jsem měla hlavu jako jeden velký střep. Všechno bylo rozmazané, skoro jsem neviděla. A celé tělo nesnesitelně bolelo, vůbec neposlouchalo a já čekala až spadne. Po chvíli mi došlo, že sedím na kamnech, v tom zmatku, hluku a bolesti jsem nemohla pochopit, jak jsem se tam octla. Prosila jsem, at už to přestane, bylo mi tak zle. Ale neustávalo to. Všechno se jakoby zastavilo a já měla pocit, že zemřu. Já vím, zní to směšně, ale tak velkou bolest celého těla, slabost a neschopnost jsem ještě nezažila.
Byly tři hodiny ráno. Ležela jsem v jídelně na podlaze a hluk pomalu ustával. Tělo už tolik nebolelo a začínala jsem vidět. Myšlenky se pomalu dostavovaly, pomalu mi docházelo, co se stalo. Ještě dlouho jsem ležela na podlaze, balá jsem se zvednout. Když jsem se asi po čtvrt hodině odvážila, při cupitání na pohovku jsem zjistila, že se mi třepou nohy a jsou velmi slabé.
Zvláštní zážitek, zvláštního ráno
E
