Dnešní ráno bylo snad nejpodivnější, jaké jsem zažila. Probudila jsem se ve své posteli, ale vůbec nevěděla, jak jsem se tam dostala. Včera jsem totiž až do noci hlídala brášky. V sedm večer jsem je uspala a od té doby jsem byla v obyváku a chodila jsem za nimi, když plakali. Vše bylo vpořádku. Ale poslední vzpomínka je z půl jedenácté - šla jsem jim dát dudlík, pak se vrátila do obyváku a lehla si. Od té doby nevím vůbec nic ! :-o
Naši, když přišli domů asi v jednu hodinu, mě prý našli v ložnici, kde jsem si asi lehla, když jsem šla utěšit kluky. Ale vůbec si to nepamatuju. Nepamatuju si, že jsem šla z obyváku do ložnice, že pak přišli naši, že jsem pak vstala a šla do druhého patra do mého pokoje, vůbec taky nevím, že jsem si přinesla peřiny, zavřela Edu na noc do klece, natočila si z nepochopitelného důvodu budík na šest hodin (i když jsem nemusel druhý den do školy) a šla spát.
Tohle všechno jsem musela udělat, protože si naposled pamatuju, že jsem byla v obyváku, musela jsem taky před spaním zavřít Edu, protože předtím byl puštěný v pokoji, taky peřiny nebyly na postely a budík předtím nebyl natočen, to vím uplně jistě!
Ráno jsem se s hrůzou probudila, protože jsem vůbec nevěděla, co se stalo. Dlouho jsem přemýšlela, co se ten večer stalo, jak jsem se dostala do pokoje a nad všemi těmi věcmi. Ale hlavně sjem se hrozně bála, co je s klukama, zda jsem je tam nenechala, nebo já nevím :-(.
Naštěstí jsem všera byť si to nepamatuju udělala vše tak jako vždy, prostě jsem u kluků zůstala, utěšovala je, dávala jim cumly a počkala na naše, než příjdou. Ale jakto že si to vůbec nepamatuju?! Tohle se mi nikdy nestalo. Udělala sjem tolik věcí a vůbec si to nepamatuju! A nic jsem nepila, ani nehulila :-D ani nic podobného, opravdu.
To bylo strašné ráno. Vůbec nechápu, co se děje.
E
