Stala se mi taková příhoda, je tomu ale už dýl :-)
Bylo to před pár lety, byla šílená kosa, všude kupy sněhu, tma jak v pytli a já čekala na bus. Tak jsem si šla sednout do autobusové čekárny. Měla jsem v tašce krabičku marokánek, které jsem upekla a chtěla někomu ten den darovat, ale protože jsem se hrozně bála, nakonec jsem to neudělala a tak mi zůstala uložená v tašce až do toho večera. Jak jsem tak seděla v té čekárně, poslouchala jsem hlas nějaké holky s chlapem. Ta dívka mluvila o tom, jak se před pár dny ocitla na ulici a že nemá peníze ani na jídlo, ani na pití. Že už pár dnů nejedla a nutně by potřebovala boty do zimy.
Bylo mi to tehdy hrozně líto a chtěla jsem jí alespon dát ty marokánky. Jenže já se tak hrozně bála za ní jen tak přijít a podat jí je. Hrozně dlouho jsem váhala, odhodlávala se, ale nakonec jsem se odvážila a rozpačitě jí vysvětlila, proč jí podávám tu krabičku. Nechápala a myslím, že jsem ji spíš vyděsila než potěšila. Každopádně marokánky přijala. Ale odhodlávala jsem se tak dlouho, že mi ujel autobus :-D.
Teď, když jel Liánek do Prahy, nabalila jsem mu cukroví i pro bezdomovce.
Vřele rozdávání cukroví doporučuji, má to hlavně následující dvě výhody:
1. Uděláte někomu radost
2. Neztloustnete tolik, když alespon část cukroví rozdáte :-D
E
